Ještě nedávno jsem si to vůbec neuměla představit. V dětství jsem o tom, co se doma dělo, nemohla mluvit ani se svými kamarády. V rodině bylo téma alkoholismu nebo jakékoli nefunkčnosti v domácnosti absolutní tabu. Měla jsem zakázáno o tom někomu cokoli říkat, protože by mě přeci zavrhli, nikdo by se se mnou nebavil a mysleli by si o mně špatné věci. S takovými výhružkami se mohou setkávat třeba i lidé s duševním onemocněním. Dnes už vím, že součástí uzdravení se je i sdílení a pojmenovávání faktů tak, jak zkrátka jsou. I proto vidím ve své práci smysl, neboť klienti sdílí se mnou své příběhy, leckdy velmi nelehké...
Dospělé děti z nefunkčních rodin se s takovou nucenou tabuizací a tutláním skutečnosti setkávají každý den. V jejich rodinách většinou převládá lež, protože dospělí v domácnosti neumí řešit problémy narovinu a konstruktivně, ale naopak před problémy utíkají a schovávají se před realitou.
Pro mě osobně bylo osvobozující moct konečně o všem mluvit bez strachu, co se tím asi spustí, co se stane. I já, dnes už jako profesionál, jsem si musela projít určitou cestu. Sama jsem také podstoupila terapeutický proces. Vím tedy na vlastní kůži, jak je to pro mé klienty náročné, otevřít se někomu cizímu, že mohou mít pochyby atd. Proto je pro mě při práci s nimi budování důvěry velmi zásadní.
Dá se to brát i tak, že do vašich niterných věcí přece nikomu (samozřejmě) nic není. Záleží tedy jen na vás, s jakým úmyslem, zda vůbec a komu chcete o svých bolestech říci.
Věřím však, že když budete kolem sebe mít ty správné lidi, mohou vám pomoci takové břemeno nést.
Sdílení mého příběhu začalo na svépomocných skupinách DDA (dospělých dětí alkoholiků), na které jsem narazila "náhodou" při běžné procházce parkem. Visel tam na nástěnce lísteček s logem DDA. Už další týden jsem přišla na setkání s vidinou, že zůstanu anonymní a rozhodně ze mě nikdo nic nedostane. Setkání ten den vůbec nebylo, což jsem se dozvěděla až na místě. Byla jsem tehdy zklamaná, ale odhodlaná to nevzdat. A o týden později jsem začala pravidelně docházet na skupinu. Prvními emocemi byl smutek a vztek, že jsem o tom nevěděla dříve. Postupně jsem ale cítila, jak se díky sdílení s ostatními, kteří zažili něco podobného, dokážu více otevřít a lépe si své zkušenosti třídit a uvědomovat.
Další sdílení pokračovalo na terapii s kolegyní psycholožkou, která byla velmi empatická a pomohla mi překonat některé nedořešené otázky (kterých má dospělé dítě opravdu mnoho). Zároveň mi poskytla nové úhly pohledu na různá témata, s nimiž jsem přišla a dostalo se mi podpory na mé cestě ke svobodnějšímu já.
Postupně byl pro mě čím dál tím menší problém se podělit o fakta z mé minulosti s nejbližšími (s přáteli, s partnerem) a říct nahlas:
Ano, moje máma je alkoholička, na spoustu věcí jsem byla hodně sama, vztahy v rodině byly zlé a stále si nesu určité rysy, nicméně už vím, že to, co se dělo, nebyla má vina.
Dnes své zkušenosti již dokážu sdílet i s veřejností nebo s cizími lidmi, dokonce i v médiích, například v rádiu (viz podcast Radio Wave - Diagnóza F), což je určitě velký posun.
A byla tam nervozita, ne že ne. :) Přeci jen je to křehké, citlivé a velmi osobní téma.
Proč jsem do toho tedy šla naplno?
1) Věřím, že to pomůže ostatním vyhledat pomoc.
Není to žádná ostuda, je to naopak super-schopnost. Můžete tak předejít mnohem horším problémům, které se mohou nabalovat.
2) Je to pro mě úleva a mohu si tak navíc sama ujasnit, jak jsem na tom nyní a na čem třeba ještě mohu pracovat.
Vždy existuje oblast, kterou můžeme ještě vylepšit. Tím, že se s někým dělím o své myšlenky, pocity, přání a nápady si tak více zvědomuji, kam směřuji, co chci a co naopak nechci. Druhý člověk mi tak může poskytnou zpětnou vazbu nebo dodat svůj názor. Je to obohacující.
3) Prolamuji tím tu v dětství a dospívání nucenou tabuizaci a lži, takže měním zažitý vzorec chování, který si nesu z rodiny.
Už to samo o sobě je super důležitý krok k tomu, abychom v životě něco skutečně změnili. Ne si to jen přáli, ale opravdu pro to něco dělali, každý den.
Mluvit o tom je fajn, ale konat je to, co uvádí teorii v praxi.
4) Snažím se být inspirací pro ostatní i v tom smyslu, že problémy a témata okolo těžkého dětství jdou nějak překonávat, a že to stojí za to.
A to i když je to někdy pomalý proces provázený pochybnosti a nejistotou.
5) Pro okolí je to leckdy také úleva slyšet/vidět, že v tom nejsou sami, že to, co cítí a prožívají má nějaké jméno, a že existuje odborník/specialista přímo na toto téma.
Všichni potřebujeme pochopení a přijetí. A to znamená, že se ke se svým démonům musíme umět postavit čelem - a u toho se parťák vždycky hodí!
Samozřejmě každý má svou vlastní cestu a tempo - nezmámená to, že hned musíte běžet a všem říct, co se vám v dětství dělo a jak strašné zkušenosti si nesete. Můžete ale začít po krůčkách vyndávat z toho těžkého batohu všechny traumatické vzpomínky a zážitky.
Půjde se vám pak dál mnohem snadněji. :)
Jsem tu pro vaše příběhy, které touží být vyslyšeny a chtějí ven, na světlo, aby se rány mohly zacelit!
Yorumlar